Cesta manželstvím- krásná, občas kamenitá, ale s jasným cílem

Že se vstupem do manželství moc nezmění? Podle mě fráze, na které je pravda to, že se pochopitelně nezmění charakter váš, ani vašeho partnera tím, že si udělíte svátost manželství.

Pro nás se toho změnilo hodně. Když tak přemýšlím a vzpomínám, jaké očekávání jsem měla od svatebního dne a toho, jaké to asi po svatbě bude, těšila jsem se hlavně na to, až spolu budeme víc, což do té doby šlo jen na prodloužené víkendy. Zároveň jsem měla obavy, jestli si někdy nepolezeme na nervy a nebudou z toho nějaké neshody. Nakonec je to jinak, když jsme někdy od sebe na nějaký den, je nám smutno. Manželství mi dává hodně, hlavně to, že můžu neustále pociťovat to, že jsme se stali „jedním tělem“ a vzali jsme se proto, abychom spolu byli napořád. Přesně toto jsou slova mého milovaného manžela ve chvílích, kdy se na něčem nepohodneme. „ Vzal jsem si tě proto, že tě miluju a chci s tebou být navěky, mysli na to, že to s tebou nikdy nemyslím špatně. “ Vážím si svého manžela za to, jak moc se snaží, abych byla šťastná, a na druhou stranu jsem já šťastná, když vím, že jemu dávám tolik lásky, kolik jsem jí schopna dát. Jsem vděčná za to, když se spolu modlíme, když spolu vaříme (za skoro každodenní snídaně, které mi milý připravuje a za jeho fantazie vytvořit srdíčka všude, kde se dá a z čeho se dá, např. z paprik, nebo kečupu) nebo sportujeme a když si máme pořád o čem povídat i za chvíle, kdy si děláme radost „jen tak“. Jsem vděčná i za to, že jsme se rozhodli žít před svatbou v čistotě a v manželství jsme tady jen pro sebe.

Občas přijde nějaká neshoda, nedorozumění, ale jak jsme si už před svatbou slíbili, že nikdy nenecháme zapadnout slunce nad naším hněvem, díky Bohu za to, že to tak opravdu je. Je krásný pocit si vše s láskou vyříkat a pak usnout s milovaným v jeho náručí a vědět, že nic na světě nenahradí uvědomění si, že můj muž je pro mě pokladem od Boha. Tím nejkrásnějším a nejvzácnějším darem. To, že můžeme žít jeden pro druhého a s Boží pomocí a požehnáním zvládat všechny těžké chvíle, je cesta, na jejímž konci je radost z toho, že se máme a že můžeme tvořit společenství s Pánem.

Děkuju svému milému za to, že se od něj můžu učit věci, které já sama moc nezvládám. Děkuju mu za všechno, co pro mě dělá – od úplně obyčejných věcí, až po ty velké. Ale nejvíc mu děkuju za to, že mě miluje, takovou, jaká jsem. Děkuju mu za to, jak krásně a dojemně mě požádal o ruku. Děkuju mu za to, že víc jak půl roku si můžu denně uvědomovat to, že je pro mě čest být jeho manželkou. Děkuju, že jsi, lásko.