Zanedlouho „už“ dva roky... nebo „teprve“?

Poslední dobou se často zamýšlím nad tím, jak ten čas neskutečně letí. Ani mi nepřijde, že jsme si s mým drahým mužem udělili svátost manželství před skoro dvěma lety. Jsem vděčná za to, že jsem si teď o víkendu mohla připomenout a zavzpomínat na náš Den na svatbě našich nejbližších přátel. Od našeho dne uběhl už nějaký ten pátek a myslím, že každý den je příležitost tvořit něco nového. Jak se říká, že člověk se učí celý život, řekla bych, že tím zvlášť to platí o manželském životě. Když se poohlédnu na chvíle, kdy nám nebylo moc dobře a docházelo k výměně názorů (někdy hodně často), jsem za ně vděčná, jelikož nás to naučilo se umět hádat. Což bych řekla, že byla věc, která nám nikdy moc nešla. Změnilo se to... ono se vyplatí si uvědomit, že to kolikrát nemá moc smysl, že věci jdou říct i jiným způsobem a umět se trochu pokořit. Výměny názorů, ať už menší nebo větší, jsou určitě kořením vztahu. Teda my to tak vnímáme, protože pak by člověk nikdy nezažil usmiřování.

Je krásné spolu budovat domácnost, přetvářet dvůr a zahradu, plánovat co si vysadíme, starat se o bylinky a každý den je chodit pozorovat a mít radost z toho, jak nám rostou. A také mít radost z toho, že čaj z meduňky je opravdu výborný na spaní! Když člověk dokáže usnout během rozhovoru s tím druhým. Manželství jsou ale také povinnosti, kterých někdy není málo. Zvlášť pokud nic díky škole a práci nestíháte, tráva na zahradě vám pomalu zakrývá výhled na zahradní buňku, na dvoře dřevo na dvě sezóny, které potřebuje nařezat a uložit. Jednou věčer jsme tak seděli venku a říkáme si, že není podstatné, jestli sousedi mají už posekanou zahradu a my ne, ale to, co máme mezi sebou. Co nám nikdo nemůže vzít a to, co stojí za naši pozornost: naše manželství a láska. Láska, kterou si můžeme projevovat různě. Děkuji svému muži, že je v tomto směru tak bezprostřední a kreativní. To byste mu i odpustili, že vám na první výročí svatby přinese velkou kytku a vy v první chvíli vidíte, že na sobě má samé černé stuhy a mašle. Nevěděla jsem z počátku, co to zmanemá. Přišel můj manžel a s úsměvem mi sdělil, že řekl paní v květinářství, aby mu navázala kytku z 12 gerber. Můj drahý to myslel, jako že mi dá kytku za každý měsíc v manželství. Paní to logicky pochopila, že když sudý počet, tak asi pohřební. Na to nikdy nezapomenu, ani na to, jak mi to každý den ráno, když kytka byla v kuchyni ve váze, zvedlo náladu. Bohu díky za svátost manželství a za člověka, kterého mám vedle sebe. Člověka, s kterým jsme tady jen pro sebe a s kterým můžeme neustále budovat něco nového a s kterým se vzájemně můžeme obohacovat.